Historie rodiny Kleknerů

Téměř po čtyři staletí jsou příslušníci rozvětveného rodu Kleknerů spojeni s obcí Komárov a jeho hutěmi a železárnami. Členové tohoto rodu po mnoho generací spoluvytvářeli historii obce a jejích závodů. V 17. A 18. století měli na starosti zejména péči o vysoké pece, pracovali většinou jako tzv. pecaři, později patřili obvykle mezi slévače. Ke studiu historie tohoto rodu byly využity především matriky hořovické a později mrtnické fary, pozemkové knihy hořovického panství, urbář téhož panství z roku 1648 a berní rula z roku 1654.

Převážně na základě informací z těchto zdrojů bylo sepsáno několik prací zabývajících se historií Komárova, jeho okolí a historií vývoje hutnictví a železářství brdské oblasti. K nejobsáhlejším z nich patří Paměti bratrské pokladny a železáren v Komárově, zároveň dějiny obce Komárova a blízkého okolí (1). Tato práce je rozdělena do tří základních kapitol. První část velmi podrobně popisuje historii především komárovské bratrské pokladny, díky čemuž nahlédneme do těžkého života dělnictva především v období 19. století (s.17–115). Další část se zabývá historií komárovských hutí a železáren (s.116–164) a konečně poslední kapitola popisuje dějiny Komárova a okolí včetně několika místních pověstí (s.165–265).

Historií Komárova, jeho blízkého okolí a vývojem železářství této oblasti se zabývá rovněž stať Jiřího Marka Historie městyse Komárov (2) a jedna z kapitol První hořovické ročenky (3) z roku 1938 nazvaná Z dějin železářství na Hořovicku (s.37-77). Spíše technického rázu je článek Kateřiny Fryaufové O provozu vrbnovských železáren v Komárově (4) s podtitulem Bergmannova zpráva z roku 1816, který vyšel ve sborníku Minulostí Berounska č.15 vydávaném SOkA v Berouně. Ucelený pohled na vývoj hutnictví a železářství celé brdské oblasti najdeme ve Vlastivědném sborníku Podbrdska č.19 (5). Uvedené archiválie jsou uloženy v SOA v Praze (příp. jsou zdigitalizovány – část matrik nebo vyšly tiskem – berní rula), publikace najdeme v SOkA v Berouně.

V úvodu ještě zmíníme nejdůležitější milníky v historii komárovského statku respektive hořovického panství a komárovských železáren.
Pány ještě samostatného komárovského statku a jeho hutí byli až do roku 1602 Pešíkové z Komárova. Od nich jej odkoupil významný šlechtic Jindřich Otta z Losu, který však byl za účast na stavovském povstání v roce 1621 na Staroměstském náměstí popraven. Zkonfiskovaný statek výhodně získala Marie Eusebie hraběnka z Martinic, a připojila komárovské panství k Hořovicím. Ke konci třicetileté války, v roce 1649, bylo panství postiženo morovou epidemií, která jeho obyvatelstvo značně zdecimovala. Hrabata z Martinic byli majiteli panství až do roku 1690, kdy sňatkem přešlo na Jana Františka hraběte z Vrbna. Ten se snažil pozvednout výrobu místních hutí, a proto povolal řadu nových pracovníků z Pruska. Jejich potomci splynuli s původním obyvatelstvem, ale dodnes se v oblasti zachovala řada jejich příjmení byť ve zkomolené podobě (viz (2), s.4). Nejvýznamnějším představitelem hrabat z Vrbna byl Rudolf hrabě z Vrbna (1761 – 1823), který spolu se svým spolupracovníkem Václavem Rosenbauem (1753 – 1833) rozšířil, zmodernizoval a pozvedl své podniky na evropskou úroveň. Firma proslula především svými výrobky z litiny. Jeho vnuk v roce 1852 prodal slévárny a železárny do rukou knížat z Hanau, kteří je vlastnili dalších padesát let. Poté závody patřily společnosti C. T. Petzold a spol. později převedené na akciovou společnost. V roce 1948 byl podnik znárodněn a o rok později přejmenován na Buzuluk Komárov n.p.. V roce 1992 se ze státního podniku stala akciová společnost, kterou v roce 2012 koupila firma Dalian China. 

Co se týká historie sledované větve rodu, jejím nezpochybnitelným předkem je Jan Klekner (kol.1747 – 1827). Přijmeme-li hypotézu, že je synem Matěje (1708 – 1773) a tento Matěj pochází z otce Františka (1683 – 1754), dostáváme se do poloviny 17. století. Tehdy, konkrétně v roce 1665, je poprvé ve staré hořovické matrice uvedeno příjmení Klekner. Již jeho první nositelé, Ondřej (kol. 1610 – po 1683) a jeho syn Matěj (kol. 1640 – 1689), pracovali v hutích jako pecaři. Odkdy v Komárově žili či zda se zde dokonce narodili, již zjistit nelze. Zdá se, že v úvahu připadají dva dost dobře možné scénáře jejich náhlého objevení. Nejstarší purkrechtní knihy ani urbář hořovického panství z roku 1648 totiž toto příjmení ještě neznali.

Německy znějící příjmení napovídá, že mohli přijít z některé německy mluvící části Čech či některé německé země, zřejmě však z oblasti zabývající se výrobou železa. Přímo se nabízí období krátce po roce 1649, kdy kraj postihla velká morová rána. Berní rula z roku 1654 mj. uvádí, že se v Komárově tehdy nacházela pustá chalupa pecařovská. Zřejmě tenkrát většina, ne-li všichni, z tehdejších pecařů i s pomocníky podlehla moru. Po skončení dlouhé války sice odbyt a tím i výroba železa znatelně poklesla a nebylo potřeba tolika pracovníků jako dříve, ale bez odborníků by se výroba rozvíjela velmi obtížně.
V sedmnáctém století se příjmení prostých lidí již začínala pomalu konsolidovat, ale mnohdy stále docházelo k jeho změnám. Zde bychom mohli spatřovat druhou z možností, jak se vypořádat s touto otázkou. Díky nejstarším pozemkovým knihám hořovického panství a urbáři tohoto panství z roku 1648 známe alespoň částečně osud jednoho pecaře, který však nebydlel v oné pecařské chalupě. Jeho příjmení Němec signalizuje, že ani jeho předkové zřejmě nebyli místní. Protože se však toto příjmení v té době vyskytovalo i na jiných místech panství, dá se předpokládat, že jeho nositelé zde již po nějakou dobu žili.
Tím pecařem byl Abrahám Němec (kol. 1600 – 1649). Tento muž zakoupil v roce 1625 tzv. Vlachovský grunt od sirotků po neb. Ondřejovi Tesaři. Jeho jméno i profesi pecaře potvrzuje stará purkrechtní kniha hořovického panství i urbář z roku 1648, který sestavil martinický úředník Jakub Veltrubský z Veltrub. Fotokopie části originálu tohoto spisu je v příloze, části přepisu tohoto díla obsahují některé výše uvedené publikace (1, 2, 3). Díky urbáři víme, že Abrahám byl ještě v uvedeném roce 1648 mezi živými, ale již 9.6.1650, kdy se vdávala jeho dcera Kateřina (*kol. 1625) byl po smrti. Vzhledem k jeho profesi není zcela vyloučena přímá spojitost mezi osobou Abraháma Němce a nejstaršími zástupci rodu Kleknerů, pravděpodobnost této verze je však spíše menší.

Ač výše jmenovaný Abrahám Němec (kol. 1600 – 1649) asi není předkem Kleknerů, je každopádně nejstarším známým komárovským pecařem. Proto se v úvodu této stati krátce zmíníme o jeho životě na základě několika dokumentů, jež ho zmiňují. Jak již naznačeno, poprvé se jeho jméno objevuje při koupi Vlachovského gruntu (spíše chalupy, neboť byla ceněna na pouhých 28 M)

Ze zápisu je mj. zřejmé, že tento grunt pamatuje vládu Pešíků z Komárova. V dalším textu smlouvy se uvádí, že v roce 1639 Abrahám chalupu zcela doplatil. Poté se s jeho osobou setkáváme v urbáři z roku 1648. Zápis ukazuje výši jeho povinností vůči tehdejší vrchnosti. Za chalupu platil dvakrát ročně po 10 groších, odevzdával 2 slepice (nebo ekvivalent v penězích) a musel i na robotu, i když jen 8 dní.

Vzápětí však, jak již výše uvedeno, Abrahám, pravděpodobně během morové epidemie, zemřel.

Jak se posléze dozvídáme z Berní ruly z roku 1654 (to již byl držitelem chalupy Abrahámův zeť Pavel Huml) k chalupě náleželo malé políčko (6 strychů, tedy necelé 2 ha). Držitelé chalupy měli tedy alespoň základní obživu zajištěnou. Nový držitel chalupy, Pavel Huml, dokonce držel tři krávy, čtyři jalovice a dvě svině. Takové množství dobytka mohl uživit jen využíváním např. obecních či panských pastvin, z vlastního pozemku by to nebylo možné. Abrahámův zeť Pavel Huml (kol. 1625), manžel jeho dcery Kateřiny, žil na chalupě jistě již od sňatku, ale příslušný zápis byl proveden až v roce 1655. Jedná se o jeden ze zápisů, který přímo uvádí Abrahámovu profesi pecaře.

V další části kapitoly se již budeme věnovat zástupcům rodu Kleknerů. O nejstarším z nich, Ondřeji Kleknerovi (kol. 1610 – po 1683), existují dva záznamy. Prvním je zápis v matrice sňatků z roku 1665, kdy se ženil jeho syn Matěj (kol. 1640 – 1689). V něm je Ondřej označen dle své profese jako Ondřej Pecař. Druhý zápis v purkrechtní knize hořovického panství mapuje jeho život v letech 1666 – 83. V uvedeném roce 1666 koupil Andres Klekner Pecař chalupu (na místě dnešního č. p. 24) od Martina Puchmertle (viz foto níže) za 24 M. Díky tomuto zápisu známe i jméno Ondřejovy manželky Barbory. Dle smlouvy byla v té době chalupa pustá (proto zřejmě tak nízká cena). Ohlédneme-li se zpět do roku 1654 (Berní rula), zjistíme totiž, že v té době k ní patřilo 16 strychů rolí (= asi 4,5 ha, patřila tak k největším gruntům v Komárově). Dále berní rula uvádí, že Martin Puchmertle, měl v onom čase dva potahy, ale nechoval žádný dobytek (zřejmě se ještě nevzpamatoval z následků války). V době prodeje se však na chalupě již platilo z jedné zádušní krávy. Institut zádušní nebo též železné krávy vznikal tím, že záduší (církev) pronajalo za určitý poplatek hospodáři (zvláště chudšímu, který si ji nemohl dovolit koupit) svou krávu. Poplatek zanikal teprve tehdy, když pachtýř k záduší krávu stejné hodnoty vrátil zpět. Protože k tomu obvykle pro chudobu dotyčného nedošlo, zůstávala povinnost platit na chalupě dále, často trvale. Proto se vžil název železná kráva. Definitivně nastal konec této povinnosti až po zrušení poddanství a roboty, kdy se bývalí poddaní mohli z této a dalších povinností, tzv. vyvázat (tj. vyplatit).
Dá se předpokládat, že do roku 1666, než koupil tento grunt, bydlel Ondřej s rodinou v tzv. pecařovské chalupě, která byla (dle berní ruly) ještě v roce 1654 pustá. Zároveň však berní rula u této chalupy obsahuje poznámku, že „tato chalupa od vrchnosti pro pecaře k huti železný odevzdána“. Z této poznámky se dá soudit, že byla tato chalupa postupně znovu zabydlena novými pecaři, možná právě v této době mezi nimi byli i první Kleknerovi, tedy Ondřej s rodinou.

Poznámka na okraj – nejstarší hořovická gruntovní kniha zůstala zachována díky Františku Kebrlovi z Komárova. Jeho syn, profesor domažlického gymnasia, Vojtěch Kebrle ji na základě otcova doporučení v roce 1893 věnoval městu Hořovicím.

Není jasné, kdy a kde Ondřej nakonec zemřel. Puchmertlovský grunt totiž brzy poté (již v roce 1669) dobře prodal. Koupil jej od něj za 60 M Jakub Luňáček. Ten Ondřejovi dle smlouvy poctivě po 3 M chalupu splácel až do roku 1683. Tak víme, že v tomto roce byl Ondřej ještě mezi živými.

Co se Ondřejových potomků týče, je znám pouze uvedený syn Matěj (kol. 1640 – 1689), který podobně jako otec vykonával profesi pecaře. Jeho především se týkal nejstarší záznam o Kleknerech v Komárově, neboť se jednalo o jeho vlastní svatbu. V onom roce 1665 si bral Dorotu (kol. 1640 – 1686), dceru Martina Čepeláka ze vsi Podluhy. Někteří pracovníci v hutích, mezi nimi i pecaři, patřili tehdy na špici společenského žebříčku. Svědčí o tom jména svědků při svatbách či jména kmotrů a kmoter při křtech dětí. Na Matějově svatbě s Dorotou kupříkladu svědčil P. Jiří Heisler, šichtmistr komárovských hutí se svým písařem Zachariášem Polenským, dnes bychom řekli ředitel podniku s prvním náměstkem. Nejstarší Veronika dostala jméno po své kmotře Veronice, manželce uvedeného šichtmistra a tak bychom mohli pokračovat dále. Několik let po svatbě žili mladí v Podluhách, zřejmě v chalupě nevěstiných rodičů. Zpět do Komárova se Matěj s rodinou vrátil někdy kolem roku 1670, neboť syn František Jiří (1671 – 1732) se již narodil tam. V dalších letech dětí přibývalo velmi rychle, do roku 1686 jich přišlo na svět celkem jedenáct. Dospělého věku se prokazatelně dožili a založili vlastní rodinu pouze čtyři potomci. V roce 1689 se vdaly dcery Veronika (*1666) a Dorota (*1670). Veronika se provdala do Hořovic a Dorota si vzala Jiřího Hynka, syna tehdejšího komárovského šichtmistra P. Jiřího Václava Šwortze (též Švarc, atd.). V roce 1693 se oženil již uvedený syn František Jiří (1671 – 1732) a konečně v roce 1704 vstoupil do manželství zástupce další generace František (1683 – 1754). Otec Matěj v roce 1686 ovdověl, neboť manželka Dorota (kol. 1640 – 1686) zemřela krátce po porodu nejmladšího syna Jana. Kojenec, ač bez matky, ještě půl roku bojoval o svůj život, ale nakonec zkraje roku 1687 zemřel.
Na podzim roku 1688 se Matěj oženil podruhé, vzal si opět ženu jménem Dorota (*1664), dceru již zemřelého Zachariáše Puzmana, bývalého hořovického polesného. Mimochodem Zachariáš byl synem Jakuba Puzmana, který byl svého času (kolem roku 1650) hořovickým primátorem. Toto manželství však trvalo jen velmi krátce, sotva čtvrt roku. Na konci měsíce ledna následujícího roku Matěj zemřel. Zřejmě zemřel náhle, neboť ještě tři neděle před smrtí byl kmotrem jednoho z komárovských dětí. Mladá vdova zůstala s dětmi sama skoro dva roky, až koncem roku 1690 se provdala za hutníka Václava Sanického. Představitel další generace František (1683 – 1754) pojal v uvedeném roce 1704 za manželku Ester (kol. 1682 – 1717), dceru horníka Jiřího Vokurky. Bohužel u Františka matrika uvádí jeho povolání jen výjimečně. Zdá se, že minimálně nějaký čas nepracoval „v rodinném oboru“, jeden zápis z roku 1717 totiž udává, že byl šenkýřem. Zřejmě měl tehdy v nájmu panskou hospodu, ovšem těžko soudit, jak dlouho tuto živnost provozoval. V roce 1726 byl již uváděn jako pecař. Vůdčí postavou oboru však byl v této době zřejmě jeho starší bratr František Jiří (1671 – 1732), který je v matričních zápisech často psán jako P. Jiří Klekner, pecař.

František měl s manželkou Ester celkem sedm dětí, z nich však dvě záhy zemřely. Rodinu založili dvě dcery a dva synové. Již v roce 1724 se provdala nejstarší Anna (*1706) a v roce 1733 další dcera Terezie (*1714).
Kolem roku 1730 se s Ludmilou Vrbíkovou (kol. 1712 – 1772) oženil syn František (1707 – 1757). Jejich syn Matěj (1731 – 1813) byl později v Komárově dlouhá léta rychtářem. Ale tím trochu předbíháme, neboť všechny tyto události se staly dlouho po smrti matky Ester. Zemřela mladá (35 let) v roce 1717 a zanechala po sobě několik malých dětí. František se proto záhy po jejím pohřbu znovu oženil (zemřela v červnu a v září téhož roku bylo již prokazatelně po veselce). Za manželku si vzal Marii (*1698), dceru Václava Humla z Komárova. Tato druhá manželka mu dala dalších devět dětí, nejméně tři z nich však brzy zemřely, osudy ostatních již sledovány nebyly.

Jak již naznačeno v úvodu, dá se s jistou pravděpodobností tvrdit, že Františkův syn Matěj (1708 – 1773) a posléze Matějův syn Jan (kol. 1747 – 1827) jsou dalšími články sledované rodové linie. Zasadíme-li jejich životy do historického kontextu, můžeme dojít např. k následujícímu závěru.
Koncem 17. století se majitelem hořovického panství stal Jan František z Vrbna, který hodlal místní hutě rozšířit, a proto povolal z Pruska řadu pracovníků a odborníků k zajištění tohoto růstu. Je tedy dost možné, že poté, co vyrostly nové generace, nastal zde určitý přetlak a někteří zaměstnanci hutí si museli hledat místo jinde či byli „přeřazeni“ na jiné působiště. Později se pak mohli z podobného důvodu vrátit zpět do Komárova. Bylo-li tomu tak i v případě Matěje (1708 – 1773), který se v Komárově „znovuobjevil“ kolem roku 1755 a Jana (kol. 1747 – 1827), který do Komárova přišel po roce 1790, tedy v době, kdy měl hutě ve správě nejvýznamnější podnikatel rodu, Rudolf z Vrbna, pak můžeme pokračovat v historii sledované větve rodu.

Po krátké vsuvce přejděme zpět k osobě Matěje Kleknera. Od jeho narození v roce 1708 až do roku 1756, kdy je v hořovické matrice zaznamenáno narození jeho dcery Kateřiny, o něm žádné zprávy nejsou. Jeho život lze tak částečně popsat až ze zpráv následných. Jeho manželkou byla Kateřina (kol. 1718 – 1788). Pokud byla jeho jedinou manželkou, došlo k jejich sňatku někdy kolem roku 1740. Díky zápisům v matrice oddaných můžeme Matějovi bezpečně přiřadit několik dětí, které se dožily dospělosti.
Nejstarší byla zřejmě Rozálie (*kol. 1740), která se již v roce 1759 provdala za Václava Čermáka z Komárova.
V roce 1766 si další Matějova dcera Barbora (*kol. 1745) vzala za manžela Wolfganga Proschka snad z Kynžvartu (v zápise je uvedeno Königsdorf – město v Bavorsku a také v Rakousku, vedle poznámka Königswart – Kynžvart). Tento sňatek mj. ukazuje, že čas od času do oblasti přišli lidé zdaleka.
Dalším Matějovým dítětem byl syn Petr (kol. 1743 – 1818). Ten se ženil až rok po otcově smrti a v době sňatku bydlel v Komárově čp. 4. Pracoval jako pecařský mistr a obvykle byl v matrikách zapsán jako P. Petr Klekner, zřejmě tedy mezi pecaři patřil k nejvýznamnějším. Dalším synem, kterého můžeme s jistotou připsat Matějovi, je Josef (kol. 1753 – 1802), který se v roce 1777 oženil s Terezií Šoustkovou z Chaloupek čp. 2. Ten před sňatkem bydlel s matkou Kateřinou v Komárově čp. 19 a po sňatku se přestěhoval do bydliště manželky, tedy do Chaloupek. Pracoval jako starší slévač.
Bohužel nelze zdaleka věrohodně prokázat, že Matějovým synem je i Jan (kol. 1747 – 1827). Nepřímé důkazy jsou velmi slabé.  
Pro úplnost dodejme, že v Komárově se Matějovi a Kateřině v roce 1760 ještě narodil nejmladší syn Antonín Martin.
I Matějovým osudem byly hutě, jak uvádí zápis v matrice z roku 1773, kdy zemřel. Jeho manželka Kateřina poté bydlela až do své smrti v roce 1788 v chalupě čp. 19 na výměnku, neboť ji převedla krátce po smrti svého manžela na syna Petra (kol. 1743 – 1818). Po Matějovi se tedy dostáváme k Janovi, snad jeho synovi. Jedním z mála nepřímých důkazů je skutečnost, že se Jan narodil někdy kolem roku 1750, tedy před příchodem Matěje do Komárova (dle údajů v matrice úmrtí v roce 1747, dle matriky sňatků v roce 1758). Při úmrtí se u starých osob obvykle trochu přidávalo, při sňatku si starší ženichové a nevěsty rádi ubírali. Snad by se jako nepřímý důkaz mohl chápat i fakt, že v roce 1831 došlo k výměně chalup čp. 61 a čp. 72 mezi Antonínem Kleknerem (kol. 1792 – 1861), synem tohoto Jana a Janem Kleknerem (1778 – 1844), který byl synem Janova bratra Petra Kleknera (kol. 1743 – 1818), jednalo by se o bratrance.

První zpráva o Janovi pochází z roku 1793, kdy mu již bylo kolem čtyřiceti let. V té době žil s manželkou Johanou (kol. 1768 – 1804) v Komárově čp. 33, kde se jim narodil syn Jan (*1793). Otec Jan byl mistrem cejnařským (též cánařským). Cejnaři (cánaři) se zabývali výrobou tenkých drátů (cánů), které sloužily tzv. cvokařům k výrobě hřebíků a cvočků. Odbytiště tohoto zboží bylo jednak přímo na hořovickém panství, kde hrabata z Vrbna v polovině 18. století výrobu hřebíků a cvočků zavedli jednak na druhé straně Brd, na Rožmitálsku.

V několika následujících letech Jan s rodinou bydlel v Mrtníku, jsou uváděni na čp. 14 a čp. 15. Narodili se jim zde ještě dva synové, Josef (1796 – 1824), a pokračovatel rodinné linie, Matěj (1799 – 1858). Janova manželka Johana však bohužel trpěla souchotinami, kterým zkraje roku 1804 podlehla. Již v dubnu téhož roku se Jan oženil znovu, za manželku si vzal Annu (kol. 1769 – 1807), dceru Jana Kučery, sedláka z Hvozdce. Toto manželství trvalo jen krátce, neboť Anna vzápětí po porodu druhého dítěte zemřela na krvácení. Po dvou letech se Jan opět oženil, tentokrát s Magdalenou (kol. 1754 – 1834), vdovou po Janu Fischerovi, pecařském tovaryši z Komárova čp. 61. V tomto domku, který koupil Janův syn z prvního (známého) manželství, již výše zmíněný Antonín (kol. 1792 – 1861), posléze staří manželé zůstali bydlet. Jan zde i v roce 1827 zemřel. K stáru sobě a manželce zajišťoval obživu jako měřič uhlí. Po manželově smrti Magdalena dožila na čp. 72, kam se s nevlastním synem Antonínem přestěhovala (viz výše výměna chalup mezi tímto Antonínem a jeho bratrancem Janem (1778 – 1844).

Zástupce další generace rodu, Matěj (1799 – 1858), se v životě živil jako havíř. Oženil se v roce 1820 s Annou (1804 – 1878), dcerou Václava Boučka z Komárova. Otec nevěsty byl (zřejmě původně) ovčáckým pomocníkem, v roce 1804 zastával místo kočího u tehdejšího šichtmistra. Krátce po svatbě si Matěj na panském pozemku vystavěl novou chalupu čp. 98, jak níže uvedená smlouva dokazuje.

Z prvního i dalších bodů smlouvy je zřejmé, že milostivá vrchnost byla velmi přísná a rozhodně nic zadarmo nedávala – níže vybrány některé zajímavosti. Zřejmě kvůli nebezpečí ohně (blízkost hutí) měl Matěj nařízeno, že musí dům vystavět z kamene nebo cihel. Pokud by neuposlechl, hrozil by mu trest a navíc by musel každoročně platit nájem o 50 % vyšší, tedy 2 fr 45x. Krom placení nájmu každoročně musel „dvacet šest dní roboty od sv. Jana až do sv. Wáclawa se statnau osobau bez pobýdky milostiwé wrchnosti odbejwati“. Pokud by robotu vykonával nedbale nebo byl neposlušný, připadl by „celý barák beze wšeho saudu hnedky wrchnosti proti jiný žádný náhradě nežly 30 fr“ víd. měny. Protože k domku nenáležela žádná pole ani louky, nesměl Matěj chovat bez povolení žádný dobytek (aby se zadarmo nepásl na panském ev. obecním). Kdyby si pro stavbu domku přibral větší plochu, než mu byla vyměřena, musel by z každého čtv. sáhu platit dvojnásobný nájem (tj. 2 krejcary/sáh). Topivo (dřevo z panských lesů) si musel Matěj zaplatit. Vrchnost, vzhledem k provozu hutí, od poddaných, zřejmě za mírný poplatek, vykupovala zpět nespálený popel. V případě, že by byl v odvádění tohoto popela neposlušný nebo nepoctivý, musel by ho odevzdávat zadarmo.

Matěj žil s rodinou v nové chalupě jen krátkou dobu (zhruba do roku 1827) a poté se na více než deset let přestěhoval do blízkých Kleštěnic čp. 11. Možná svou chalupu v tomto období pronajímal a ubytování v Kleštěnicích ho vyšlo levněji nebo to měl odtud blíže do práce. Faktem zůstává, že v roce 1839 již rodina opět žila v uvedeném domku, tentokrát již natrvalo. S manželkou Annou měl Matěj celkem deset dětí, tři z nich však brzy zemřely, o osudu pěti dalších následuje několik poznámek.

Nejstarší (přeživší) dcera Marie (*1824) si v roce 1859 vzala za manžela Antonína Štochla, havíře z Komárova čp. 71. Manželé se zřejmě odstěhovali, neboť o nich není dalších zpráv. Syn Emanuel (*1826) žil po svatbě s Julianou Weigendovou (kol. 1825 – 1853) z Komárova a po její brzké smrti s druhou manželkou Marií Valentovou (*kol. 1830) na různých místech Komárova. Zpočátku pracoval jako cejnař (podobně jako jeho děda Jan), později je jeho profese obecně označována jako dělník při peci.
Jeho mladší bratr Antonín (*1829) je dalším v řadě předků, o něm více níže. Další syn Jan (*1836) si v roce 1859 vzal Josefu Abrahámovou (*1835) z Oseka čp. 66. Rodinu živil jako slévač a nějaký čas s manželkou a dětmi žil v rodné chalupě čp. 98 spolu s rodinou staršího bratra Antonína.
O nejmladší Anně (*1839) je známo, že se v roce 1862 provdala za Josefa Malého z Hudlic, poté se zřejmě odstěhovali z Komárova.
Otec Matěj se dožil vnoučat pouze od nejstaršího syna Emanuela, neboť v roce 1858 zemřel. Jeho manželka Anna ho přežila o celých dvacet let.

Jmenovaný syn Antonín (1829 – 1899), další článek rodové linie, se v roce 1858 oženil s Žofií (1833 – 1911), dcerou Václava Abraháma, slévače z Oseka čp. 66. Jak již výše uvedeno, její mladší sestra Josefa (*1835) si v následujícím roce vzala Antonínova bratra Jana (*1836). Po svatbě zůstal Antonín s manželkou žít v rodném domku čp. 98 a pracovat v Komárově jako dělník při peci, jak uvádějí záznamy. Tehdy již panství a komárovské hutě a železárny patřily novým majitelům, knížatům z Hanau. V této době postupně docházelo ke snižování výroby, počtu zaměstnanců i mezd. Situace dělnictva byla velmi špatná. Následkem bídy, těžké práce a nedostatečné výživy stoupala i úmrtnost obyvatel, zvláště dětí. Jeden příklad hovoří za ostatní. Z manželství Antonína a Žofie vzešlo celkem devět dětí. Tři z nich zemřely dříve, než dosáhly věku pěti let. Jejich tři sestry se sice dožily dospělosti, ale ve velmi mladém věku (20 – 25 let) podlehl jejich oslabený organismus tuberkulose. Antonín sám byl 26. 2. 1887 usnesením C. K. zemského soudu v Praze „prohlášen za šíleného“ a zemřel v roce 1899 ve filiálce Královského zemského ústavu pro choré pomatence v Opařanech jako choromyslný. Nešťastná manželka Žofie pak nedlouho poté pohřbila i syna Antonína (1860 – 1904), představitele další generace rodu. O osudu zbývajících dvou dětí se nic zjistit nepodařilo.

V roce 1889 se firmy ujal kníže Vilém z Hanau, který závodům věnoval velkou péči a opět výrobu a zaměstnanost zvýšil. Tím došlo i k částečnému zlepšení situace dělnictva. V té době už byl syn Antonín (1860 – 1904) několik let ženat s Marií (1856 – 1931), dcerou Josefa Ernesta, havíře z Malé Vísky čp. 6. Po svatbě zůstali bydlet v Antonínově rodné chalupě v Komárově čp. 98. Měli spolu dva syny Antonína (1885 – 1948) a Jindřicha Dominika (1890 – 1962). Antonín (1860 – 1904) pracoval v hutích jako slévač. Zřejmě měl podobně jako většina jeho sourozenců díky špatné výživě podlomené zdraví, neboť již v roce 1904 zemřel v důsledku nemocných střev. Ještě před tím však, v roce 1888, zakoupil společně se svou ženou Marií komárovskou chalupu č. p. 52 od slečny Aloisie Vokurkové, soukromnice z Komárova, za 805 zlatých. V tomto domku se pak narodili další pokračovatelé rodu a rod Kleknerů zde žije až do současnosti.

Jindřich Dominik (1890 – 1962) pracoval jako slévač v Komárově a v roce 1925 se oženil s Marií Schneiderovou (1896 – 1972) ze Zaječova. Z tohoto manželství se narodili dva chlapci, starší Jindřich (1926 – 1988) a mladší Antonín (1927 – 1996). Oba dva pracovali v komárovském Buzuluku. Jindřich, který si vzal Janu Kořánovou z Olešné (1930 – 1997) v dělnické profesi a Antonín, který se oženil s Helenou Kocourkovou (1931 – 2002) jako technickohospodářský pracovník.

Z manželství Jindřicha se narodily tři děti. Jana (*1953), Marie (*1959) a Jindřich (*1960). Nejstarší Jana se vdala za Miroslava Mejstříka z Berouna (*1950) a manželé měli dvě děti. Syna Jana (*1977) a dceru Hanu (*1980). Marie se provdala za Františka Abraháma (*1958) z Komárova a počala s ním dvě dcery. Kateřinu (*1978) a Marii (*1982). Nejmladší Jindřich Klekner (*1960), pokračovatel rodu, se v roce 1986 oženil s Miladou Sládkovou (*1969) z Plzně. Spolu měli dvojčata Jindřicha (*1987) a Martina (*1987), syna Viktora (*1995) a dceru Miladu (*1999.)

Z manželství Antonína Kleknera (1927 – 1996) se pak narodily dvě děti. Antonín (*1953) a Jarmila (*1955). Syn Antonín (*1953) se oženil s Jaroslavou Hladíkovou (*1953) z Berouna a měli dvě dcery. Lenku (*1976) a Lucii (*1978). Jarmila (*1955) se pak vdala za Stanislava Svobodu (*1955) z Berouna a v manželství počali dva syny. Staršího Petra (*1980) a mladšího Stanislava (*1982).